Infilmátor

Název: Dům k pověšení
(, JUG, 151, 1988)
Režie:Emir Kusturica
Hrají: Bora Todorovič, Davor Dujmovič, Ljubica Adjovič, Sinolička Trpk, Husnija Hašimovič
Kamera: Vilko Filač
Scénář: Gordan Mihič
Hudba: Gordan Bregovič
Mluveno: originální verze/české titulky
Kategorie: DÍTĚ VE FILMU, Zlatá palma (MFF Cannes 1989, za režii), magický realismus , psychologické drama , romská problematika , sny , sourozenci , vražda , zločin
Technicke informace: barevný

Hlasuj: 1 /5 / 10
I. varianta Na třetí film nadějného a talentovaného E. Kusturicy se čekalo s netrpělivostí. Snímek se dotýká nesmírně naléhavého a aktuálního problému: černého obchodu s romskými dětmi do zahraničí. Motiv nelegálního a nemorálního obchodu s nezletilými umožnil režisérovi vytvořit rozsáhlou a poutavou fresku. Vlastní příběh Domu k pověšení široce osciluje kolem ústřední dějové linie, jejímž nositelem je Perhan. Sice ještě kluk, ale už ví o životě dospělých své. Vychovala ho babička v ubohé romské osadě, o mamince ví jen z vyprávění, a kdo je jeho otcem, snad tuší. O to víc se upíná k děvčátku Azře, protože to je pro něj naplněním těch nejkrásnějších, ale i nejtajnějších snů, pečlivě skrývaných před špinavým, zabláceným a krutým světem, v němž žije. Perhan si je téměř jistý, že se s Azrou jednoho dne ožení, i když ona ho teď vůbec nechce. Ale ještě před tím se musí postarat o svoji nemocnou sestřičku. Na takové léčení je ovšem třeba spousta peněz, a tak se chlapec zaplete do černého prodeje romských dětí do Itálie. Jednoho dne však pochopí, že i on je jen loutkou v rukou "velkého šéfa" a všechny jeho sny, v něž věřil, stojí na hliněných nohách... Přestože Dům k pověšení má mnohem tragičtější ladění než obě předchozí Kusturicova díla, charakterizoval jej tvůrce jako "film o lásce". Při zpětném pohledu se ovšem Kusturicova charakteristika jeví jako oprávněná a platná. Dům k pověšení je skutečně o lásce v jejích nejrůznějších projevech a podobách. Perhan má hluboký citový vztah k Azře, k nemocné sestře, k matce, kterou nikdy neviděl, k babičce Hatidji a ke světu, do něhož ona bytostně patří. Je to svět plný tesklivých písní a často až nepochopitelných vášní. Svět, v němž platí jiná pravidla i jiné hodnoty. Ale právě Kusturicovi se podařilo proniknout pod jeho povrch, aby pak o něm vydal ojedinělou uměleckou zprávu. Měla zcela jiný výrazový slovník, než jeho předchozí snímky. Sám to vysvětlil: "Tváří v tvář zoufalému životu Cikánů jsem cítil, že musím zvolit přístup 'větší než život'." Obrazové ztvárnění filmu je velkým malířským plátnem. Střetávají se v něm křehké, snové, poetické sekvence plné metafor s drsnými, naturalistickými záběry, dokumentujícími velikost lidské bídy. Pramen: Milica Pechánková, příloha Lidových novin z 23.1. 1997 Filmové listy, redakčně upraveno a kráceno. Bibliografie: Lidové noviny 23.1.197 (Filmové listy), Cinema 2/97, s. 59 (recenze) II. varianta Hlavním hrdinou filmu je dospívající sirotek Perhan, poklidně vyrůstající v péči své babičky až do doby, kdy je shodou okolností stržen do víru dramatických událostí. Romský mladík Perhan totiž miluje dívku, která je zároveň předmětem zájmu jeho strýce - cikánského barona. Mocný příbuzný se s ní i celou tlupou Romů vydává na "vandr" do Itálie a Perhan se vydává za ztracenou láskou též... Snímek se odehrává mezi Romy a převážně rómsky se v něm také mluví. Dům na oběšení je fascinujícím průhledem do naprosto jiné reality, žité sice na našem kontinentě a v našem čase, ale pro standardního Středoevropana s nepředstavitelnou citovou intenzitou. Emir Kusturica opět nabízí, podpořen svým tradičním temperamentem, neuvěřitelnou, takřka felliniovskou imaginací a filmařským nadšením, výjimečný, emotivně košatý zážitek. Svět tesklivých písní a temných vášní S Emirem Kusturicou jsem se poprvé setkala v červenci roku 1981 na Festivalu jugoslávských hraných filmů v Pule. O jeho režijní prvotině jsem tehdy věděla jen tolik, že nese název Vzpomínáš na Dolly Bell?. Milica Pechánková Promítali ji hned první festivalový večer, po ambiciózním projektu renomovaného Veljka Bulaji#e Vysoké napětí (Visoki napon). Prostřednictvím filmového plátna jsme se ocitli na sarajevském předměstí 60. let. Byl to nejen úplně jiný svět, ale hlavně naprosto jiný film. Bez přetvářek a falešných kompromisů, lidsky hřejivý a čistý, bez laciných frází a gest. Rezonoval v něm tragikomický motiv české nové vlny, ale jinak byl originální, motivací svého příběhu i prostředím, do něhož byl zasazen. Perlička, nalezená Sarajevany Abdulahem Sidranem (spisovatelem a básníkem) a Emirem Kusturicou na dně řeky Miljacky, která protéká jejich rodným městem. Zatímco pulská porota její lesk a půvab "přehlédla", Emir Kusturica se zanedlouho vydal s Dolly Bell do Benátek a vrátil se odtud se Zlatým lvem za nejlepší festivalový debut. S Abdulahem Sidranem se znovu setkali při práci na filmu Tatínek na služební cestě. I tentokrát mělo jejich společné vyprávění tragikomický nadhled, jen téma bylo méně poetické, ale o to naléhavější a varovnější. Bylo příběhem rodiny, jejíž hlava musela projít "očistnou vězeňskou kůrou" 5O. let. A protože její nejmladší člen ještě nebyl pokryt společenskými mimikry své doby a nevěděl, co se kde říkat smí a co ne, vyprávěl všude, že tatínek odcestoval služebně, protože právě tak mu to maminka vysvětlila. Ani výlet do Cannes nebyl pro Emira Kusturicu v roce 1985 zbytečný. Jeho zavazadlo zatížila pocta nejvyšší - Grand prix festivalu - Zlatá palma. Na Kusturicův třetí film se tedy právem čekalo s netrpělivostí, která na domácí půdě přerůstala postupně v napětí. Bylo podmíněno skutečností, že vedle sebe, téměř paralelně, vznikaly tematicky velice blízké projekty a pod oběma byli podepsáni absolventi FAMU. Goran Paskaljevi#, Kusturicův starší kolega, realizoval podle vlastního scénáře snímek s názvem Anděl strážný (Anjeo čuvar), který se dotýkal nesmírně naléhavého a aktuálního problému: černého obchodu s romskými dětmi do zahraničí. Motiv nelegálního a nemorálního obchodu s nezletilými byl obsažen i ve scénáři talentovaného Gordana Mihi#e, na němž od počátku spolupracoval i Emir Kusturica. Vzájemná konfrontace Anděla strážného s Domem k pověšení však přitakala staré moudrosti, že dělají-li dva totéž, nemusí být výsledek shodný. Zatímco Paskaljevi# nabídl divákům velice průměrnou variaci na dané téma, Emir Kusturica vytvořil rozsáhlou a poutavou fresku, vydávající - stejně jako kdysi Aleksandar Petrovi# - naléhavé a zasvěcené svědectví o "nákupčích peří", byť i v jiné době a v jiné situaci. Vlastní příběh Domu k pověšení široce osciluje kolem ústřední dějové linie, jejímž nositelem je Perhan. Sice ještě kluk, ale už ví o životě dospělých své. Vychovala ho babička v ubohé romské osadě, o mamince ví jen z vyprávění a kdo je jeho otcem, snad tuší. O to víc se upíná k děvčátku Azra, protože to je pro něj naplněním těch nejkrásnějších, ale i nejtajnějších snů, pečlivě skrývaných před špinavým, zabláceným a krutým světem, v němž žije. Perhan si je téměř jistý, že se s Azrou jednoho dne ožení, i když ona ho teď vůbec nechce. Ale ještě před tím se musí postarat o svoji nemocnou sestřičku. Na takové léčení je ovšem třeba spousta peněz, a tak se chlapec zaplete do černého prodeje romských dětí do Itálie. Jednoho dne však pochopí, že i on je jen loutkou v rukou "velkého šéfa" a všechny jeho sny, v něž věřil, stojí na hliněných nohách... Přestože Dům k pověšení má mnohem tragičtější ladění než obě předchozí díla, charakterizoval jej tvůrce jako "film o lásce" - podobně jako kdysi Dušan Makajev klíčové dílo tzv. černé série Člověk není pták. Při zpětném pohledu se ovšem Kusturicova charakteristika jeví jako oprávněná a platná. Dům k pověšení je skutečně o lásce v jejích nejrůznějších projevech a podobách. - Perhan má hluboký citový vztah k Azře, k nemocné sestře, k matce, kterou nikdy neviděl, k babičce Hatidji a ke světu, do něhož ona bytostně patří. Je to svět plný tesklivých písní a často až nepochopitelných vášní, protože každý Rom je jako hrom. Svět, v němž platí jiná pravidla i jiné hodnoty, a přestože je součástí naší civilizace, víme o něm vlastně jen z doslechu. Ale právě Kusturicovi se podařilo proniknout pod jeho povrch, aby pak o něm vydal ojedinělou uměleckou zprávu. Měla zcela jiný výrazový slovník, než jeho předchozí snímky. Sám to vysvětlil: "Tváří v tvář zoufalému životu Cikánů jsem cítil, že musím zvolit přístup 'větší než život' (the bigger than life)." (Film a doba č. 1- 2/1996). Obrazové ztvárnění filmu, na němž má významný podíl další z absolventů FAMU - Vilko Filač, je velkým malířským plátnem. Střetávají se v něm křehké, snové, poetické sekvence plné metafor něžných jak husí pírko, s drsnými, naturalistickými záběry, dokumentujícími velikost lidské bídy. I z tohoto pohledu je právě Dům k pověšení mostem k další Kusturicově tvorbě, která se vyostřuje v konfliktech i ve výrazu, a ne náhodou mu také vynesl Zlatou palmu za režii na MFF v Cannes 1989. Řeka Miljacka sice nadále protéká jeho rodným Sarajevem, ale předměstí, kde vyrůstal, dávno ustoupilo novostavbám a dům, kde měl své zázemí, nedávno smetla válečná smršť. Za své vzaly i jeho životní a politické ideály. Jugoslávská kinematografie ho zřejmě navždy ztratila, pro evropskou či světovou je však stále velkým příslibem. Autorka (1945) je filmová distributorka u firmy Bontonfilm a.s. Sinolička Trpkova jako Azra ve filmu Dům k pověšení (1989)



 

Hlavní strana - English - Hledání - Lípa - Varšava - Infilmace - Archiv programů - Dnešní program - Febiofest - Projekt 100 - Sponzoři - Filmograce - Akce - Letní filmová škola - Filmová kavárna